Vycházíme z metra na Klárově a vítá nás krásný a vlahý jarní podvečer. Naše kroky míří
k Vojanovým sadům, kde je již vše v plném květu a naplněné jásavým ptačím zpěvem. Pomalu docházíme ke Karlovu mostu a Míšeňskou ulicí se dostáváme k Malostranské mostecké věži.
Po menším slalomu mezi židlemi a stolky rozestavěnými na všech možných i nemožných místech se prodíráme zástupy turistů. Brzy nás přivítá Malostranské náměstí se svýmí krásnými paláci. Zahýbáme do podloubí a staneme před Kaizerštejnským palácem, kde za svého pobytu v Praze našla útočiště Ema Destinová. Pomalu vcházíme a hned nás obklopí klid a příjemný chládek, ocitáme se v krásných prostorách plných historie odkud na nás dýchá genius loci.

Po schodišti sestupujeme do sklepení a vcházíme do Klubu Kaizerštejn, kde nás přivítá útulné prostředí a příjemná a milá společnost – jsme na jednom z pravidelných setkání potomků českých historických rytířských, zemanských a vladyckých rodů. Zábava je družná; po počátečních setkáních, kdy jsme se ještě příliš nebo spíše vůbec neznali, se nám podařilo vytvořit příjemnou atmosféru a neformální prostředí a navázat nová přátelství. Těchto setkání se pravidelně účastní
i vzácní hosté, např. PhDr. Petiška, naši špičkoví genealogové a heraldici – Ing. Vavřínek,
PhDr. Pouzar, PhDr. Mašek. V rámci těchto setkání se konají různé kulturní a vzdělávací akce,
např. zajímavý třídílný cyklus Úvod do heraldiky, který přednesl naslovovzatý odborník, místopředseda Heraldické společnosti PhDr. Hošťálek, velice zajímavé povídání o historii
a humanitární činnosti Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalemského, se kterou nás seznámil tajemník tohoto řádu Mgr. Řehoř nebo vzpomínky paní prof. Anny Huječkové na JKV kambodžského krále Norodoma Sihamoni – jediného monarchu na světě, který hovoří plyně česky – a na jeho pobyt a studium v Praze; v plánu je mj. také cyklus přednášek o principech a postupech v genealogii a jiné akce.

Kde je počátek těchto setkání?

Všechno mají na svědomí a za všechno mohou pánové Vavřínek a Petiška, kteří mne zvali pravidelně na prezentace tmavě- i světlemodrých dílů Almanachu českých šlechtických a rytířských rodů. Na těchto prezentacích jsem si všiml, že – na rozdíl od vyšší šlechty – se potomci rytířských rodů mezi sebou moc nebavili; když pominu možnost, že bychom se tolik nenáviděli, bylo jediným logickým vysvětlením, že se navzájem neznáme. To mne přivedlo na myšlenku pokusit
se rozproudit společenský život nižší šlechty pořádáním různých společenských a kulturních akcí, přednáškami z heraldiky a genealogie nebo vyprávěním o zajímavých osudech některých rodů.
Po počátečním nadšení se ale u mne dostavily určité pochybnosti a obavy z toho, jestli v současné době nebude příliš „blbá nálada“ a nikdo nebude mít o schůzování zájem. Přesto ale červíček stále hlodal, a tak jsem se nakonec rozhodl požádat o radu pana Petišku. Měl jsem štěstí, obrátil jsem
se na opravdu správnou adresu: můj nápad se mu zalíbil, podpořil mne a asi hodinu jsme na příjemné procházce na nábřeží diskutovali o možnostech, jak na to. A to byly ty správné kapky do mé duše zprahlé a pochybující. Po několika dnech mne pan Petiška uvedl do privátního klubu Koníček v Lucerně a představil mne jeho majitelce paní RNDr. Havlové, které se tato myšlenka také zalíbila, a nabídla nám, že bychom mohli naše první setkání uspořádat v jejím klubu. Když
se situace začala takto slibně vyvíjet, kontaktoval jsem předsedu Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska pana Srba a místopředsedu Heraldické společnosti pana
PhDr. Hošťálka a spolu jsme pak dali dohromady první – informativní – setkání potomků českých rytířských rodů. Sešlo se nás tenkrát na jaře roku 2008 kolem pětadvaceti, k poslechu a dobré náladě nám zahrál PhDr. Pavel Smetáček se svým Studiem tradičního jazzu. Všichni účastníci toto setkání uvítali a navrhovali jeho opakování za měsíc. To se nám nepodařilo uskutečnit, blížil se čas dovolených a prázdnin. Druhé setkání se konalo o půl roku později v adventní době ve vinotéce Noble Club na Malé Straně. Na tomto setkání došlo k významnému zlomu, který tyto naše snahy pozvedl na kvalitativně vyšší úroveň. Majitelky Kaiserštejnského paláce nám nabídly možnost pořádat naše setkání v tomto paláci. Přiznám se bez mučení, že mne tato nabídka skoro omráčila. Stále jsme totiž probírali možnosti, kde bychom mohli konat další setkání, a tato nabídka přišla
v pravý čas. Obě velice milé dámy (pro mne až příliš skromné) tak mají velkou zásluhu – podobně jako pan Petiška a Vavřínek – o rozproudění společenského života potomků rytířských rodů. Od té doby se konají každý rok jarní a adventní setkání, na kterých se schází kolem padesáti účastníků,
a vždy na začátku je nějaké zajímavé povídání. Často máme tu čest přivítat i milé hosty z vyšší šlechty, na příklad paní hraběnku Strachwitzovou, paní hraběnku Bořek-Dohalskou, paní hraběnku Waldštejnovou, pravidelně přichází paní hraběnka Korff-Kersenbrocková, nakoukl k nám také
pan hrabě Mensdorff-Pouilly.

Příjemné setkání pomalu končí, nastává loučení – sice se říká fair sez adieu se mourir en peu – ale všichni víme (nebo alespoň doufáme), že ještě neumíráme, a že se opět sejdeme a při sklence dobrého vína v příjemném prostředí se dobře pobavíme a strávíme pěkný večer. Teď se ale nedá nic dělat, vycházíme proto z krásného paláce na stejně krásné Malostranské náměstí do stejně krásného vlahého jarního večera (nebo již spíše noci?) a ani se mi nechce věřit, že se musím vrátit do reality všedního dne.

(Červen 2012) (Jiří rytíř Webr z Pravomilu)